OČISTNÉ PROCESY SÍLÍ - PLANETA ZEMĚ SE OČIŠŤUJE OD HRUBOVIBRAČNÍCH ENERGIÍ
Cirkulace mořských proudů v Arktidě slábne, kolaps je nepředvídatelný
21.02.2008
Vědci z Leibnizova institutu mořských věd (Leibniz-Institut für Meereswissenschaften, IFM-GEOMAR) v severoněmeckém Kielu zjistili, že současná cirkulace vodních proudů v Severním ledovém oceánu je ve srovnání s geologickou minulostí výjimečná. V posledních 15 miliónech let byl cirkulační systém po většinu času závislý na tvorbě mořského ledu, zatímco dnes je (stejně jako v teplých periodách minulých 400 tisíciletí) důležitější přítok vody z Atlantského oceánu. Nové poznatky vycházejí z geochemických rozborů usazenin vyzvednutých z mořského dna poblíž severního pólu. Zvláštní pozornost vědci věnovali změnám v poměru izotopu neodymu, z čehož odvodili původ vodních mas. Článek se objevil koncem roku 2007 v časopise Nature Geoscience.
V únoru 2008 vydali tématicky blízkou zprávu odborníci z Pennsylvánské státní univerzity. Podle nich nelze brát vážně tvrzení Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), že v tomto století žádný kolaps termohalinní cirkulace nehrozí. Systém mořských proudů je totiž vysoce nelineární a jeho vývoj nelze předvídat.
Propojení vodních mas v Severním ledovém oceánu s okolím je omezené. Atlantik s Arktidou spojuje jediný hlubokomořský proud procházející úžinou Fram mezi Grónskem a Špicberky. Touto cestou je do spodních pater Severního ledového oceánu transportován kyslík. Situace je dnes zvláštní v tom, že se na povrchu moře utvořila silná a stabilní vrstva sladké vody, která pochází z velkých ruských řek. Jiné studie v posledních letech upozorňovaly na to, že průtok vody v arktických řekách stoupá už od 60. let 20. století. Současně s tím roste riziko destabilizace oceánské cirkulace.
Kolaps termohalinní cirkulace v Atlantiku je dnes nepředvídatelný
Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) považuje za nepravděpodobné, že by se termohalinní cirkulace v Severním Atlantiku v tomto století výrazně zpomalila nebo úplně zhroutila. Pravděpodobnost něčeho takového je prý nižší než 10 procent. To by nicméně nemělo být interpretováno tak, že se nic nestane, varoval Klaus Keller z Pennsylvánské státní univerzity. Mezi překročením kritického bodu a skutečným kolapsem může být určitá prodleva. Představme si člověka, který právě skočil z útesu. Několik vteřin se může cítit skvěle, ale po dopadu to tak příjemné nebude.
"V současnosti jsou projekce termohalinní cirkulace hodně nejisté. Tato nejistota zvyšuje důležitost výzkumných sítí, jež by nás mohly před zhroucením cirkulace varovat," pokračoval Keller. Investice do takových zařízení se vyplatí. Na druhou stranu by byla hodnota varovné informace sporná, protože sled událostí bychom už nemohli ovlivnit. Člověku v kánoi může být zpráva o blížícím se vodopádu užitečná, ale to jen před tím, než k němu dopluje. V momentě, kdy už nic nemůže zabránit pádu dolů, je varování k ničemu.
"Problém potenciálního kolapsu termohalinní cirkulace vidím v tom, že signály o blížícím se překročení mezní hranice jsou příliš jemné na to, aby mohly být detekovány. Šum je veliký a zachytit signál v takovém šumu není snadné," vysvětlil Keller. "Děláme si starosti, protože víme o nedávném zpomalení termohalinní cirkulace. Není to však vůbec jednoduchá otázka."
"Ekonomické modely změny klimatu obvykle předpokládají, že ke změnám dochází postupně a že je lze vrátit zpět. Avšak s některými enviromentálními dopady je to tak, že se dlouho neděje skoro nic a pak najednou nastane prudká změna," uvedl Keller. Tohle platí o potenciálním zhroucení oceánské cirkulace, ale také o tání Západoantarktického ledového štítu nebo bělení korálů.
7000 stran textů a 5000 obrázků o Vesmírných lidech Sil Světla najdete zde: